Od kdy se věnuji krasobruslení?

Od čtyř let.

​

Jak dlouho trénuji?

Od února 2012, letos je to tedy moje osmá trenérská sezóna.

​

Co mi krasobruslení dalo/vzalo?

Nepřemýšlím nad tím, co mi krasobruslení vzalo, i když bych určitě nějaké věci vyjmenovat mohla. Všechno se děje z nějakého důvodu, a proto jsem už v patnácti letech začala trénovat a od té doby můžu dětem předávat své zkušenosti, učit je, a zároveň se učit od nich. Dalo mi toho strašně moc. Moje trenérka a rodiče mě naučili mít ráda sport a díky nim teď nevzpomínám na krasobruslení ve zlém, jako spoustu jiných lidí. Dalo mi disciplínu, cílevědomost, odhodlání překonávat překážky. Naučilo mě se z překážek poučit a proměnit je v úspěchy, byť sebemenší. Dalo mi spoustu přátel a zážitků.

​

Co mě nejvíc na krasobruslení baví?

Nejvíce mě baví, že je to spojení různých věcí dohromady. Nestačí jen perfektní skoky, piruety, kroky nebo výborný projev. V ideálním případě to musí být kombinace všeho. Jako dítě mě nejvíce bavilo skákat. Jako trenérku mě nejvíce baví radost, kterou svěřenkyně mají, když se jim podaří nový skok, obtížná pirueta, když poprvé jezdí na hudbu a tak dále. Baví mě vidět, že je to baví.

​

Co říkám svým svěřencům, když je chci povzbudit?

Na trénincích je povzbuzuji především tím, že trénink = trénovat, a je naprosto normální, když se něco nedaří. Nejlepší povzbuzení většinou je přejít na prvek, který dobře zvládají. Mají radost, že se něco daří, já je pochválím, a nálada i motivace k dalším pokusům o onen nedařící se prvek je hned na světě.

​

Na závodech říkám každé ze svých svěřenkyň něco jiného, protože každá je jiná. Vždy je to ale něco, co jim pomáhá trochu zapomenout na stres ze závodů. S jednou svěřenkyní po sobě házíme stresem, jako se sněhovou koulí, která vždycky před jízdou zůstane u mě za mantinelem. Každá z nich potřebuje něco trochu jiného, a já se to snažím co nejlépe vystihnout, aby to mělo ten správný efekt.

​

Nejkrásnější zážitek?

Samozřejmě jsou krásné zážitky, když po naší společné práci na trénincích stojí moje svěřenkyně na bedně a usmívá se od ucha k uchu. Nejkrásnější zážitek ale asi nemůžu říct jen jeden, protože je to většina věcí, které s dětmi na krasu zažiji. Ať už závody, soustředění, společné výlety nebo i různé akce na ledě, jako např. Halloween.

​

Nejhorší zážitek/co mě hodně překvapilo?

Když se řekne nejhorší zážitek, vybavím si pád své svěřenkyně, při kterém narazila hlavou do mantinelu. Přes slzy se během chvilky zase začala smát, ale v první chvíli to vypadalo hrozivě.

 

Hodně mě překvapily nervy, které jako trenérka mám. Pamatuji si, jak mi moje trenérka říkávala, že je nervóznější než já. Tehdy jsem jí to nevěřila, ale teď už věřím. Když člověk už „jen“ stojí za mantinelem a nemůže nijak ovlivnit, co jeho svěřenkyně v následujících minutách předvede, jsou to nervy, i když je to postupem času lepší a lepší.

​

Co chcete své děti naučit (prvky, obecné vlastnosti, atd.) ?

Chci své svěřenkyně naučit, aby měly rády obecně sport, i konkrétně krasobruslení. Chtěla bych, aby až jednou skončí se závoděním a přijdou na zimák, vzpomínaly na tréninky, závody i všechno ostatní v dobrém. Aby se na zimák rády vracely a nehodily brusle do skříně.  

​

Plány do budoucna ?

Můj trenérský plán je nepřestat na sobě pracovat. Pořád se učit od ostatních, jezdit na semináře, školení, různá soustředění a z toho všeho si vybírat to, s čím se ztotožním. S tím souvisí, že bych si v budoucnu ráda, pokud to bude možné, udělala vyšší trenérskou licenci.